ZALOŽENÍ LÁZNÍ V ROCE 1796 A HISTORICKÝ VÝVOJ

(čerpáno z archivu a dostupných zdrojů Lázní Mšené, a.s., z archivu obce Mšené-lázně, zpráv ústním podáním, podkladů Státního okresního Archivu Lovosice, a užitím částí textu Purkyňovy nadace a dalších zdrojů, kterým všem velmi děkujeme!)

Prameny podzemní vody byly v blízkosti Mšeného známy odedávna... Již v polovině 18. století byla voda vyvěrající v blízkosti tehdejší myslivny v areálu panské bažantnice užívána místními myslivci a dokonce si ji nechal dovážet i budyňský lékař Dr. Bayer k léčení svých pacientů.
Když v roce 1790 přijel na inspekci mšenského panství ředitel pozemkových majetků hraběcího rodu Kinských, pan František Pavikovský, který dlouhodobě trpěl žaludečními nevolnostmi (a často se jezdil léčit do Karlových Varů), daly se důležité události do pohybu. Když se mu totiž během inspekce udělalo nevolno, místní myslivec mu prý nabídl sklenici místní vody, po které se panu řediteli „řádně“ ulevilo. Ředitel Pavikovský informoval o této příhodě majitele panství Josefa Kinského, který vzorek vody zaslal k posouzení tehdy již mezinárodně proslulému lázeňskému lékaři a mineralogu v Bílině, panu Františku Ambrožovi Reussovi. Pan doktor Reuss potvrdil značný obsah minerálních látek ve vodě…
Kníže Josef Kinský v 90. letech 18. století neměl sám odvahu k budování lázní, ale souhlasil s jejich výstavbou s tím, že je vybuduje ředitel Pavikovský na svůj náklad, ovšem když mu pan Kníže na to půjčí peníze... Zpočátku byla léčivá voda užívána k pití i ke koupání v bývalé hájovně a v nově postavené velké budově, kde bydlel vrchnostenský ranhojič Jan Kašpar. „Vodu pro koupání ohřívali a koupání se velmi osvědčilo…“

František Pavikovský se energicky pustil do dalšího budování lázní. V roce 1796 nechal vystavět nejprve tzv. „Dolní hostinec“, pravděpodobně dnešní objekt Pavillonu Říp (ještě bez pozdější novorenesanční fasády a úprav) a nechal vysázet stromořadí od centra obce a okrasné stromy kolem lázní. Tím vlastně založil i dodnes překrásný lázeňský park. Dnešní Pavillon Říp byste ovšem v tehdejší podobě hledali jen těžko. Během 200 let provozu došlo k mnoha dostavbám a úpravám.
Provoz rychle vzrůstal, v roce 1800 se připravovalo již 73 koupelí denně, když původní 3 samostatné prameny byly svedeny do jednoho zdroje v místě dnešní přední části lázeňské kaple, v sousedství Pavillonu Říp-Balneo. V té době bylo Rakousko ve válce s Napoleonovou Francií a hrozil vpád francouzských vojsk do Čech. Zabránil tomu velitel rakouských vojsk, guvernér v Čechách, který dojednal smír, čímž zachránil Čechy od válečné pohromy. Byl oslavován jako „zachránce Čech“, na jeho počest byly raženy pamětní medaile a ředitel Pavikovský mu zaslal Reussovo pojednání o pramenech, se žádostí o souhlas k pojmenování spojených pramenů Karlovým jménem. Arcivévoda Karel v roce 1803 zdvořile odmítl s odůvodněním: „Jakkoliv si přeji a při všech příležitostech si zasloužiti hledím, aby mé jméno jednou v paměti všech dobrých Čechů žilo, přece nesrovnává se s mou zásadou, abych už nyní vědomě nějaký veřejný pomník přijal.“ Přesto byl pramen ve veřejnosti nadále nazýván Karlův a na střechu pavilonku byla posazena váza s iniciálami P. C. B. (Prinz Carls Brunnen).

Další pramen byl objeven náhodně v roce 1802 při úpravě toku potoka přes lázeňský park. Dr. Reuss opět shledal pozoruhodný minerální obsah, ale jiný než z pramene Karel. Po úpravě byl vodní zdroj nazván Rosina studna po manželce knížete Rose Kinské, rozené Harrachové (studna byla v roce 1902 zasypána, stála v sousedství dnešního hudebního pavilonu a na počest pramene Rosina studna bude v roce 2021 umístěn v jejím místě pamětní kámen).
K ubytování lázeňských hostů v roce 1803 sloužil také upravený zámek v centrální části obce Mšeno a budova vystavěná za Rosinou studnou, kde bylo zřízeno 13 pokojů (dnešní Villa Slovanka). O stravování se staraly 2 hostince v nájmu, z nichž jeden byl umístěn přímo v zámku. Povinností nájemců byla „přesná a levná obsluha“. Kromě toho byly k dispozici 2 bryčky „jichž dle přání svého hosté mohou použíti k projížďce po okolí“.

S finančním přispěním mnoha dárců se v roce 1801 začal stavět kostel pro lázeňské hosty na skalnatém návrší nad lázněmi firmou stavitele Fojta ze Slaného. Když v roce 1802 byly vystavěny zdi až po krov, nechal pan František Pavikovský vložit do vrchu stavby pamětní list s textem: „Budiž Mšeno v budoucnosti vždy útěchou trpícím, čímž vroucí přání podepsaného se splní. Budiž mu udržen lesk slávy, kterou již dnes má, a jenž nížepsaného tolik námahy stál tolik bezesných nocí. Budiž konečně Mšeno, které jest dnes v počátcích, světovými lázněmi, aby svým majitelům působilo za všech dob radost a užitek a aby náklad na ně vložený nebyl marným. Nechť Mšeno budoucně skýtá všem trpícím pozdravení“. O dalším osudu je několik zpráv, jejichž pravdivost bohužel již přesně neposoudíme. Jednak prý dosud nedostavěný kostel trpěl závažnými stavebními poruchami a jednak jeho stavbu prý postihl opakovaně požár… Výsledkem se stalo, že byl opuštěn, chátral, byl rozebírán na stavební materiál… a v roce 1914 na jeho místě „…zbyly jen holé zdi uvnitř zarostlé…“.
František Pavikovský pocházel z okolí Chocně, o roku 1761 byl ve službách Kinských nejprve jako revident, později jako důchodní na Hospozíně a v České Kamenici, od roku 1781 ředitelem všech panství. V té době nebylo snadné hospodaření, protože Rakousko bylo ve válkách s Turky, Prusy, i Francouzi. V letech 1772, 1800, 1801 i 1802 byly roky neúrody a inflace. Měl syna Václava a 2 dcery, zemřel v roce 1804 a byl pohřben na hřbitově v Budenicích. Jeho hrob byl po mnoho desítek let hledán… Když se ovšem po více než 200 letech po jeho smrti (v roce 2007) ozvala celý život v Rakousku žijící dědička pana Františka Pavikovského s dotazem na jeho hrob, ředitel František Och s rodinou se rozhodli hrob najít. Podařilo se, i když konečný nález nepotěšil. Na hřbitově v Budenicích rodina Ochova následně nalezla původní, vysoký, kdysi krásný a důstojný náhrobní kámen pana Františka Pavikovského, ovšem použitý již pro účel připomenutí obětí I. Světové války... Tedy hrob pana Františka Pavikovského, zakladatele úspěšných Lázní Mšené, byl pravděpodobně po I. Světové válce zlikvidován bez náhrady…

Vývoj kolem lázeňské vody pokračoval i po založení provozu lázní. V roce 1803 publikoval doktor František Ambrož Reuss v Drážďanech a v Lipsku brožurku „Die mineralguellen zu Mšeno in Boehmen. Eine chemisch-medicine Abhandlung.“ A v roce 1831 popsal místní poměry v „časopisu Musea království českého“ profesor MUDr. Antonín rytíř Jungmann (bratr známého jazykovědce a národního buditele). Obšírné pojednání o pramenech a jejich zdravotních účincích podal v roce 1832 vlastenecký lékař MUDr. Václav Staněk (rodák z blízkých Jarpic) jako inagurační práci věnovanou majiteli panství Rudolfu Kinskému. Dalším zevrubným popisem o již delší dobu provozovaných lázních je článek profesora MUDr. Chodounského v „časopisu lékařů českých“ z roku 1904.
Na počátku 19. století se v pramenech oceňoval zvláště vysoký obsah Fe, Ca, Mg, solí CaSO4, FeSO4 s příměsí kysličníku CO2, který dodával příjemné chuti při pitné kůře. Voda byla dále užívána ke koupelím teplým i studeným, uhličitým i vířivým. Léčily se velmi rozmanité choroby, pakostnice, blednička, záněty, škrkavky až po hysterii a nemoci nervové.
Po smrti Františka Pavikovského převzal lázně jeho syn Václav a po něm od roku 1817 celá řada nájemců, avšak lázně zvolna upadaly, takže v roce 1830 je získal J. uhlíř za pouhých 40 zlatých ročního nájmu. V roce 1830 se zároveň děly pokusy o dolování uhlí v údolí potoka v naději, že to pomůže lázním, avšak naděje se nesplnily, ložisko nalezeno nebylo. Až když byla v údolí Mšenského potoka a v údolí „Zahájí“ poblíž Vrbky nalezena v roce 1841 rašelina, pozvedlo to opět věhlas lázní, neboť byla a dosud je velmi úspěšně užívána k zábalům a koupelím a pro svou kvalitu a složení je velmi ceněna a pro své léčebné účinky klienty velmi dobře hodnocena.

Když se pozemkový majetek ve Mšeném dostal do vlastnictví rodiny Tomanovy, zahájil na začátku 20. století František Toman rozsáhlou rekonstrukci lázeňského areálu i provozu lázní, zvláště v rozmezí let 1902-1907. Prameny znova posvětil charvátský farář P. Matěj Dušek, byly vystavěny nové ubytovací objekty a opraveny staré, nad spojeným výtokem 3 pramenů byl po roce 1901 postaven nový templ a zřízena plnírna lahví. V letech 1905-6 byla postavena na dubových pilotách nová lázeňská taneční a restaurační dvorana podle projektu celosvětově významného architekta Jana Letzla. Budovu vymaloval malíř Viktor Oliva (mimo jiné autor původních maleb známé pražské kavárny Slavia). Konaly se zde koncerty, byly zde vyloženy noviny a časopisy, kulečník a taneční parket. Po stavební stránce vznikl areál, jaký jej známe dnes, a lázeňské hosty zval pan František Toman na časté hony.
Během třetího desetiletí 20. století se přestalo lázním dařit a pro mnoho obtíží, nevyrovnané hospodářské výsledky, i jiné osobní důvody dospěl jinak úspěšný majitel lázní k osobnímu rozhodnutí a v roce 1931 lázně prodal za 3 miliony kč Svazu zemědělských pojišťoven. Návštěvnost byla i nadále kolísavá a v evidenci je možné dohledat vliv celospolečenských událostí na výsledky lázní i v počtu hostů za rok (v r. 1934 -1124 hostů, v r. 1935 - 646 hostů, v r. 1937 - 1318 hostů, v r. 1938 - 528 hostů, v r. 1939 - 920 hostů, v r. 1940 - 982 hostů, v r. 1941 - 54 hostů, v r. 1942 - 1865 hostů, v r. 1943 - 2479 hostů). A jak jistě všichni dobře tušíte, v rámci socializace byly lázně po 2. světové válce zestátněny, a po čase byly převedeny pod Lázně Teplice, což pro rozvoj a perspektivy lázeňství v obci nebylo nejpřínosnějším obdobím.