Z HISTORIE OBCE MŠENÉ, také Mšeno, Mscheno apod.

(čerpáno z archivu a dostupných zdrojů Lázní Mšené, a.s., z archivu obce Mšené-lázně, zpráv ústním podáním, podkladů Státního okresního Archivu Lovosice, a užitím částí textu Purkyňovy nadace a dalších zdrojů, kterým všem velmi děkujeme!)

Obec Mšené-lázně je převážně zemědělská obec rozprostírající se na obou březích Mšenského potoka v nadmořské výšce 220–260 m. K obce byly v její historii připojeny původně samostatné osady Podol (v údolí potoka), Vrbice (na plošině nad údolím) a také dnešní lázeňský areál na její východní straně.
Přes obec prochází silniční tah Slaný - Budyně nad Ohří, a železniční trať Vraňany-Libochovice se svou zastávkou, dříve i krásnou nádražní budovou.

Životní prostředí je charakterizováno sušším podnebím s převládajícími SZ a Z větry a absencí významnějších průmyslových podniků v širším okolí.  Někdejší drobné cihelny v osadě Podol dávno zanikly a stejný osud potkal i bývalý cukrovar. V okolí jsou již jen poslední provozy těžby křídového pískovce. Mšenský potok se svými přítoky se vyznačuje velmi střídavou vydatností, některé z nich v suchých letech také zcela vysychají. V oblasti bylo původně několik rybníků, které většinou zanikly, jako například na návsi ve Vrbici, v Podole, pod bývalým cukrovarem a na dalších místech.
Území je převážně bezlesé, zvláště na náhorních plošinách a pro zemědělskou činnost takto nesprávně upravených polích. Zalesněné jsou pouze úseky údolních svahů, především je naleznete v okolí lázeňského areálu a v samotném lázeňském parku.

Významnými jsou v obci ale především prameny železité vody z cenomanských pískovců, které daly také vznik místním známým lázním. V protikladu k nim jsou rozsáhlé oblasti náhorních plošin nad údolími potoků známé nedostatkem vody a v suchých letech trpí suchem. Tento fakt ovlivňoval v minulosti také možnosti osídlování okolí, stejně jako zemědělskou činnost. Nezřídka bylo nutno vodu dovážet, především když voda ve studnách poklesla nebo se dokonce zcela ztratila. V oblasti Mšeného-lázní se v minulosti hojně pěstovalo ovoce, především pak jablka a jiné tradiční druhy. Bez zajímavosti není ani pověst, která svědčí o oblíbenosti kvality produktů místních pěstitelů a sadařů, která připisuje známé pořekadlo o „míšenských jablíčkách“ nikoliv jablkům z Míšně, ale svědčí právě o původu vyhlášeném místním ovoci „Mšenském“.

O přesném původu obce Mšené je mnoho nepřesných pramenů. Název obce byl pravděpodobně inspirován charakteristicky rozšířenými porosty „mechů“. Pravděpodobně proto byl název obce v minulosti užíván i ve tvarech Mšený a Mšeno (Mscheno), což dodnes způsobuje - třeba i  klientům zdejších lázní starosti při záměně s názvem Mšena u Mělníka...

Prvním známým držitelem byl Půta z Ryzmberka, lidově zvaný Petřík, o jehož předcích Miroslavovi a Střezimírovi se zmiňuje Dalimil k roku 1130. Půta je prvně zmíněn roku 1262 jako svědek prodejní smlouvy a je uveden s přídomkem „ze Mšenýho“. Je potvrzen ještě na dalších listinách, zvláště z let 1267–1282 a je známa i jeho manželka Alžbeta. V roce 1284 podepsal prohlášení věrnosti králi Václavovi II. Užíval erb se lví tlapou a jeho původní přídomek (z Ryzmburka) později mizí, protože on i jeho potomci se nadále psali „ze Mšenýho“. Na zmíněném prohlášení věrnosti je uvedeno jmenovitě jeho pět synů, z nichž dva nesli jméno Půta (mladší Půta se asi narodil až po smrti staršího). Nástupcem Půty se pravděpodobně stal jeho syn Mikuláš, který je zmiňován na různých zemských listinách, (kupříkladu roku 1291, jako přísedící zemského soudu).
Mikulášův syn Kunrát (Konrád ze Mšena, 1321 - 1347) prodal část majetku klášteru Augustiniánů v Roudnici nad Labem. V kapitulním archivu se dochovala prodejní smlouva s podrobným popisem obcí Charvátce, Pohořice, Martiněves, Podol a Račiněves. Konrádův syn Plichta byl kanovníkem a děkanem kapituly pražské (zemřel roku 1362). Z dalších je zmiňován Smil, na kterého roku 1314 žaloval známý Dalibor z Kozojed, že dluží za koně, kterého koupil a nezaplatil. Žalovaný se k soudu nedostavil a „žalobci tudíž bylo dáno za právo“. Brzy potom přešel majetek do vlastnictví příbuzného rodu Vladyků ze Rvenic, seděním na Slavětíně. V roce 1406 držel Mšené Jindřich ze Žeberka, jehož syn Jan ze Mšena byl v roce 1424 zajat husitským vojskem po dobytí Libochovic a upálen na náměstí (spolu s několika dalšími katolickými rytíři a knězi).

Před polovinou 15. století majetek držel rod pánů z Ilburka a Ronova, původem z Míšenska. Drželi velké majetky včetně zástavního městečka Třebenic. Na Mšeném se uvádí jako majitel Půta z Ilburka (který mimo jiné doprovázel Jana Husa do Kostnice a roku 1415 podepsal protestní list proti jeho upálení). Půta zemřel roku 1438. Jeho syn Vilém byl podkomořím království Českého (zemřel roku 1489). Jeho nádherně zachovalý náhrobek v kostele v Charvatcích jej představuje jako rytíře v celém brnění. Jeho syn Vilém II. byl správcem Horní Lužnice a zemřel roku 1538, čímž česká linie rodu vymřela.
Majetek převzali Zajícové z Hazmburka, z nichž prvním držitelem Mšeného byl Jan IV, který měl za manželku Markétu, pravnučku krále Jiřího Poděbradského. Traduje se, že z dalekých cest přivezl mladého krokodýla, kterého po jeho smrti vycpali a ozdobili s ním radnici Budyně nad Ohří. Jan zemřel roku 1553. Jeho syn Jiří byl krajským hejtmanem Slánska. Z dalších Zajíců vynikl Vilém, který byl roku 1593 pohnán k soudu od Anny Částolarové u Lub pro nezaplacení dluhu. Vilém však dlužní list prohlásil za falešný. Byl dědičně nejvyšší zemským kuchmistrem Království českého, jinak neduživec a zemřel bezdětný roku 1598. Z dalších vynikl Jan Zbyněk, muž neobyčejně učený a nádherymilovný, který se po vzoru císaře Rudolfa zabýval astronomií a alchymií, a také vydal vlastním nákladem Paprockého genealogii českých panovníků „Diadochus“. I těmito investicemi a jinými činnostmi se zcela finančně vyčerpal, dokonce se i silně zadlužil…, a postupně musel na začátku 17. století své majetky rozprodat bohatému Janu Boryňovi ze Lhoty.
Jan Boryně skoupil většinu majetku rodu Zajíců a i další obce v okolí, a zemřel roku 1613. Jeho potomci se zúčastnili českého stavovského povstání a po prohrané bitvě na Bílé Hoře byli odsouzení ke konsfikaci části svého majetku. Jan David Boryně však majetek podržel až do roku 1630, kdy Mšené a okolní vesnice prodal za 78 000 kop míšenských Jindřichovi Malovcovi z Malovic.
Malovcové se rovněž zúčastnili stavovského povstání, avšak po Bílé Hoře naoko přestoupili na katolictví a o majetek nepřišli. V roce 1666 zemřel Bohuslav Malovec, jeho vdova se ještě 3x provdala, a nakonec majetek prodala roku 1681 Karlovi Jakerdovskému ze Studic.
Karel Jakerovský jej však po několika měsících prodal Janu Kašparu z Montani, ale ten jej po 2 letech prodal nazpět Jakerdovskému „ve velikém nepořádku“. Prostřednictvím ovdovělé manželky přešel majetek na Leopolda barona Sauera (1705-1717), a dalším dědictvím na Martinice. A v roce 1747 dalším dědictvím na Filipa Josefa, hraběte Kinského ze Vchynic.
Filip Kinský byl od roku 1727 místodržícím Českého království, od roku 1738 nejvyšším kancléřem, rádcem a důvěrníkem Marie Terezie. Zasazoval se o ulehčení robotních povinností. Od Kolovratů koupil Zlonice a Poštovice, čímž položil základ velkému pozemkovému dominiu. Obdržel titul knížete, Řád Marie Terezie a zemřel roku 1749. Majetek i knížecí titul převzal František Oldřich Kinský, který se vyznamenal ve válkách s pruskými vetřelci, obdržel Řád Marie Terezie i Zlatého rouna a dosáhl maršálské hodnosti. Podporoval užívání češtiny i v úředním styku. Skoupil od příbuzných další okolní vesnice, čímž završil budování rodového dominia s centrem ve Zlonicích a Budenicích.
A kde že je Mšené? Dlouhodobě nevýnosný majetek ve Mšeném nabídl hrabě Kinský v roce 1750 k prodeji Karlovi z Dietrichsteina. Ten ale na nabídku vzkázal, že ,,to žebrácké hnízdo nemíní převzít ani zadarmo“. A Mšenský majetek proto zůstal nadále součástí dominia Kinských. František Oldřich zemřel roku 1792. Jeho syn Josef se stal říšským dvorním radou, přikoupil panství Peruc. Za jeho domiciátu ředitel panství František Pavikovský založil v roce 1796 Lázně ve Mšeném. Josef Kinský zemřel roku 1798. Jeho syn Ferdinand bojoval v několika válkách proti Napoleonově armádě, vyznamenal se v několika slavných bitvách, stal se komořím císaře Františka, avšak zabil se pádem z koně ve Veltrusích v roce 1812 (na místě nešťastného pádu byla postavena hrobka). Majetek zdědil jeho syn Rudolf, který se stal velkým Českým vlastencem, kurátorem české spořitelny, zakladatelem „Matice Řeské“, spoluzakladatelem Musea království českého. Objevil a podporoval do té doby neznámého historika Františka Palackého, kterého zaměstnával zpočátku jako historiografa svého rodu. Podporoval rovněž P. J. Šafaříka a Františka L. Čelakovského. V Praze na svahu Petřína vybudoval známou vilu (aby zaměstnal chudé nezaměstnané). Zemřel v roce 1836, k jeho úmrtí vyšlo množství kondolencí i smuteční poezie od českých vlastenců. Rudolfův syn Ferdinand Bonaventura se rovněž stal císařským komořím a dědičným členem Panské sněmovny, ale panství Mšené, které nic nevynášelo, prodal roku 1866.

Panství včetně statku a zámku koupila německo-židovská společnost, která programově skupovala pozemkové majetky v Čechách pro získání politického vlivu v zemském sněmu. Emanuel Brandeis přeměnil Mšenský zámek na vinopalnu. V roce 1878 zámek koupil pražský německý stavitel Alfréd Kirpal, který ji zrušil a přebudoval pro ubytovací potřeby lázeňských hostů (v objektu vzniklo 17 ubytovacích pokojů, a jídelna v přízemí).

V roce 1881 koupil statek, zámek i lázně podnikatel František Toman. Narodil se v roce 1825 jako syn panského ovčáka ve Mšeném. Nejprve koupil hospodu v Podole, kde byl původně šenkýřem. Přikoupil hospodu ve Vrbici, potom statek v Martiněvsi. V Podole dal lámat pískovcový kámen a vozit jej na dostavbu chrámu sv. Víta do Prahy a zámku Zbiroh. Poté koupil velkostatek ve Mšeném a spoluzaložil cukrovar. Byl prý náruživým karbaníkem, ale obyčejně bohužel vyhrával. Zkoušel štěstí na burze, ale i tam přišel o velké peníze. V bankách však měl přesto pro své obchodní zdatnosti neomezenou důvěru a úvěr pro své aktivity získal kdykoli potřeboval. Přes své hráčské vášně byl šetrný, svéhlavý a akurátný. Zemřel v 75 letech v roce 1900. Jeho syn František ml. převzal velkostatek o výměře 476 ha. Absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Táboře. Ve Mšeném produkoval obilí, cukrovku, mléko, ovoce, krmný dobytek, dubové tříslo, kolářské dříví aj. Vedle vzorně vedeného hospodářství se věnoval rozvoji lázní a je považován za jejich druhého zakladatele, jelikož jako skomírající je dokázal opět probudit a proslavit. Zemřel roku 1934. V držení rodiny Tomanů zůstal pozemkový majetek (vyjma lázní) v podstatě až do socializace v 50. letech 20. století.

Mšené bylo vždy osídleno Českým obyvatelstvem. Ze zachovalých gruntovních knih lze sledovat rozsah osídlení i jména držitelů gruntů od poloviny 17. století. Kupř. v roce 1757 byli držitelé gruntů povinni vykonávat robotní povinnosti 3 dny v týdnu s potahem, faráři platit desátku žita, kantorovi desátku pšenice + žita a ječmene po 1 snopu, ponocnému 30 krejcarů + žito 2 míry. O žních „každý den jednoho statného dělníka na pole postaviti“ a o „senách a otavách sušení, na chmelnici kopání a v zimě vytahování ledu z rybníka tak dlouho bez ouplatků posílati, dokudž ty práce všechny zhotoveny nejsou.“
V roce 1845 bylo ve Mšeném (s Podolem) 79 domů s 550 obyvateli, v roce 1895 122 domů se 722 obyvateli, v roce 1900 135 domů s 843 obyvateli. Obec Vrbice byla přiškolena ve 20. letech a administrativně spojena se Mšeným ve 40. letech. V roce 1970 měly spojené obce celkem 903 obyvatel.
Starou tvrz ve Mšeném dal koncem 16. století důkladně přestavět Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Její severní část, která měla arkýře na krakorcích (jak je patrno ze starých obrazů), byla zbourána kolem roku 1860 a z materiálu postaveny chlévy v panském dvoře. Jižní část byla přestavěna v roce 1798 a znovu na počátku 19. století, kdy byla přestavěna v roce 1798 a znovu na počátku 19 století, kdy byla upravena uvnitř pro ubytování a zábavy lázeňských hostí. V roce 1868 Em. Brandeis v ní zařídil vinopalnu. V roce 1878 stavitel Kirpal ji přestavěl do podoby novorenesančního zámečku. V této podobě je dnes v soukromém vlastnictví.

Na různých místech, zvláště v údolí Zaháj byly ve 20. letech 19. století činěny pokusy o nalezení ložiska křídového uhlí pomocí ražených štol. Pozůstatky tohoto kutání dnes již téměř nejsou zřetelné, žádné významnější zásoby ale nalezeny nebyly. V roce 1874 byl založen rolnický akciový cukrovar, který po střídavě úspěšném provozování skončil svoji výrobu ve 30. letech v době krize. Budovy byly z větší části zbořeny.

Za 1. světové války padlo 24 občanů Mšeného. Několik občanů se také zařadilo do Československých legií. Pan Václav Pospíchal, který bojoval a byl raněn u Zborova, po válce otevřel v obci první trafiku a prodával i školní potřeby a potraviny. Ladislav Káně v bitvě u Zborova padl a v roce 1932 mu byla odhalena pamětní deska.
Mezi smutné události ale patří také vzpomínka, že dne 15. března roku 1939 se obcí Mšeno valily kolony německé armády k obsazení Prahy. Během 2. světové války byla také v bývalých kasárnách (pozdější areál SOU Zemědělského) a v lázních ubytována „Hitlerjugend“, a stejně jako jinde v Protektorátu, i ve Mšeně byly vlastníkům radiopříjímačů úředně vyňaty „krátké vlny“, aby se zamezilo poslechu zahraničního rozhlasu. Ilegální poslech se trestal smrtí. V roce 1943 byly i naší obce odesílaní mladší občané na nucené práce do Říše, a veškeré zábavy byly zakázány.
Při angloamerickém bombardování koncem války oblast Mšeného postižena nebyla. Americká letadla v oblasti pouze ničila lokomotivy na tratích prostřednictvím hloubkových náletů.
V květnu roku 1945 od Budyně dorazila Rudá armáda, která se zde několik měsíců zdržela. A po odsunu Němců ze Sudet se značné množství místních obyvatel ze Mšeného rozhodlo přemístit a osídlovali pohraničí.

Průběh socializace po únoru 1948 se neobešel bez perzekuování větších zemědělců. „Strojní družstvo rolníků“ a „Mlátící spolek zemědělců“ byly rozpuštěny až při vzniku JZD v roce 1950…
Podle všech pramenů, které se podařilo zajistit, obec Mšené (dnes Mšené-lázně) nikdy neměla vlastní dokončený a vysvěcený kostel. Na začátku 19. století se o stavbu kostela na svých pozemcích pokusily sami lázně na skále nad lázněmi podél silnice (nad lázeňskou Villou Slovanka), stavba se ale od začátku potýkala s problémy založených základů a navíc pravděpodobně pro nesouhlas místních obyvatel byla stavba dvakrát postižena požárem. Z výše uvedených důvodů nebyla stavba ani tohoto kostela nikdy zcela dokončena, a pro statické problémy nebyla ani dána k užívání. Čas rozhodl a do dnešních dní se z ní zachovalo jen torzo obvodových zdí s překladem… Vedle kaple na obecní návsi, která byla postavena roku 1901, se až novodobému vedení lázní podařilo přestavět bývalý objekt jímání Karlova Pramene do podoby kaple, které roku 2016 požehnal Kardinál Dominik Duka.
Hlavní silnice ze Slaného do Budyně nad Ohří byla budována v 50. letech 19. století a dnes tvoří hlavní dopravní tepnu v obci. Místní železnice na východním okraji lázeňského areálu byla otevřena v roce 1908 na trati Louny-Jenšovice, kdy slavnostní otevření probíhalo právě v Lázních Mšené a slavnostní oběd v secesním lázeňském Pavillonu Dvorana.